Jak se jede Krušnoton s rakovinou?

Je mi jednašedesát let. Když mi lékař v lednu oznámil, že mám rakovinu a nasadil léčbu, která citelně zasáhla do mého života, Krušnoton jsem obrečel. Loni jsem si ho vytyčil jako vrchol mé cyklistické sezony. Rodina a přátelé mě přesvědčovali, abych to nevzdával, ale nebylo pochyb, že to bude hodně bolet a bude opravdu krušno... Dřel jsem celé jaro a léto, abych tréninkem aspoň trochu eliminoval důsledky léčby. Dařilo se to jen částečně. Před závodem se pak nakupily další komplikace: nepojede se mnou parťák, se kterým jsem jel loni, zranil jsem si bolestivě zápěstí, dva dny před závodem jsem ještě chytil střevní chřipku a předpověď počasí neslibovala žádnou pohodu. Největším problémem však bylo, že jsem musel tři dny před závodem absolvovat terapii, která totálně blokuje testosteron. 


Chtěl jsem to vzdát, ale v uších mi často zněla slova Lance Armstronga, který prý kdysi řekl, že bolest za nějakou dobu přejde, ale když to vzdám, už to tak zůstane navždy. 


A tak jsem 12. srpna stál s ostatními na startu v Krupské ulici s obavami i odhodláním porvat se s obtížemi a především s úhlavním nepřítelem - rakovinou.
V první části po startu trénink přinesl ovoce a skoro až do Doubí jsem jel v menší skupince za pelotonem ve slušném tempu. Nemohu nevzpomenout na úžasnou skupinku fanoušků v Doubí; když jsem odbočil do stoupání, náhle seozvalo: Poď, poď... kravský zvonec a trumpeta a nepřestávali povzbuzovat, dokud jsem se jim neztratil z dohledu. Brzy po odbočení z hlavní silnice, ve stoupání na Sedmihůrskou stezku jsem najednou pocítil potíže. „To to začíná brzo“, říkám si a polevil jsem. Ale pochopil jsem rychle, že to není křeč; tahle terapie způsobí, že při větším záběru sval najednou neví z čeho brát a vypne. Další šlápnutí už nedávám; vůlí se to nedá překonat. Znamená to zastavit, aby se nohy mohly "nadechnout". Tohle tempo - netempo mohl těžko někdo se mnou držet. A tak začalo moje osmdesáti-kilometrové sólo. 


Když jsem jel, nebylo to špatné, ale ty zastávky... Teď mě všichni ve stoupáni na Sedmihůrku začali v těch zastávkách předjíždět, až jsem zůstal mezi posledními opozdilci. Na hřebenu Sedmihůrky jsem se celkem rychle oklepal a šlápl do pedálů. Jak se cesta stočila k západu, opřel se do mě čerstvý protivítr, teploměr ukázal 10°C a musel jsem opět zastavovat. Do občerstvovačky na Cínovci jsem došel pěšky vedle kola, protože jsem musel zastavit pár desítek metrů před ní. 


Za Cínovcem jsem se mezi zastávkami střídavě předjížděl s jakousi německou babičkou na trekingovém kole, což bylo pro mě dost potupné. Pak se do mě na planinách znovu opírá protivítr a spadly první kapky. Opakuji si křečovitě slova Lance Armstronga: „to přejde, to přejde…, chci dojet, nevzdávej…“ Naštěstí jak rychle poprchávat začalo, tak rychle přestalo. Mokra a chladu se bojím, moje oslabená imunita je nesnáší. Vítr neustával až do sjezdu na Fláje. 
V občerstvovačce na Flájích se zdálo, že mi sily docházejí a musel jsem se už pokolikáté ukecávat, abych to nevzdával a nevolal záchranu. Věděl jsem, že mě teď čeká sjezd pod hráz a pak další stoupání. Díky zastávkám jsem se vždycky ani nestačil zpotit a nejhorší už je přece za mnou! Rozklepal mě chlad. Rychle jsem přesvědčil nohy,  dolil jonťák, vzal banán a vyrazil do boje, než si to rozmyslím. Stoupání z druhé strany přehrady jsem brzy musel přerušit, ale bylo to poslední zastavení až do Litvínova. Naposledy jsem předjel babičku a už jsem ji nespatřil. 


Sjezd z Klínů do Litvínova se mi jel dobře. Zpočátku jsem jel se skupinkou "stoosmdesáťáků" a až do Lomu jsem musel zastavit jen jednou. Sily mi vsak už opravdu začaly docházet před Duchcovem, kde jsem naprosto ztratil tempo. Jak jsem se trápil, přehlédl jsem v Duchcově šipku na objížďku. Možná to tam regulovčíci zabalili s tím, že už nikdo nepojede. Musel jsem se vrátit na trasu. Docela mě ta ztráta mrzela. 


Zamrzela i poznámka kluků, kteří při předjíždění pohrdlivě utrousili „…pche – BORA“ (jel jsem v dresu BORA). Můj boj v této fázi opravdu krušně bolel a ta poznámka mi nepřidala. Z Duchcova už jsem mlel z posledního a musel jsem zastavovat stále častěji. Sil znatelně ubývalo.


Konečně jsem spatřil tabuli „Teplice“. Vlilo mi to do nohou novou energii (je fakt, že se jelo s kopečka). Úplně nejkrásnější bylo zabočit do ulice pod stadionem – zvítězil jsem! A jako rajská hudba mi zněl potlesk, povzbuzující výkřiky a pípnutí časomíry v cíli. Jen škoda, že jsem neměl sílu zaspurtovat a zvednout ruce nad hlavu. Myslím, že nikdo z přítomných netušil, jakou to vše má pro mě hodnotu. 


Jen pro představu, rozdíl mezi oficiálním časem a čistým časem na mém komputeru byl 48 minut. Tolik času jsem prostál u kraje silnice, abych mohl jet dál. Myslím, že přes všechno jsem to na Krušnotonu rakovině nandal.  Bolest už dávno přešla a navždy mi zůstane, že jsem Krušnoton v roce 2017 nevzdal.  Díky pane Armstrongu!