Když mezi známými vyslovím „KRUŠNOTON“ hledají honem výmluvu jak se vytratit, protože na cyklistické téma mohu vykládat hodiny. Kdo prostě Krušnoton nezažil, ten nepochopí.
Rozhodl jsem se, že letos nebudu popisovat trasu - zážitek za zážitkem, protože kromě terapie jsem absolvoval 40 dávek ozařování a kondičně jsem na tom o dost hůř než loni. Kdo nevíte, tak léčba spočívá v tom, že se blokuje testotsteron, což znamená cílené oslabování všeho: svalové práce, výkonnosti srdce a celého pohybového aparátu, radikální zpomalení regenrace kostí, kloubů apod. Tedy kromě ostatních negativních důsledků ozařování. Prostě radikální oslabení všeho, co silničkář potřebuje Rozhodnutí jet bylo spíš a vůbec o přežití.
Taky jsem měl rozpaky, když jsem se dověděl o změnách nejkratší trasy pro ještě větší obtížnost. Přišlo mi to jako když pan Desgranges (čti Degránž - zakladatel Tour de France) prohlásil, že chce, aby v závodě jezdci trpěli tak, aby chtěli umřít. Tak zlé to určitě není, ale v zoufalé chvilce člověka napadne, jestli trať pan Desgranges nevymyslel. Zdraví cyklisti mají obtížné úseky za zpestření, ale pro mě po roce a půl léčby...; vyjádřil to názorně ošetřující lékař z onkologie, když mi řekl, že kdyby se měl vyrovnat můj hendikep z léčby a ozařování, museli by si všichni ostatní dat pětikilové závaží na každou nohu a někteří i víc. Mmm ... tak to bych chtěl fakt vidět, kdo by chtěl jet takhle to stoupání na Cínovec po Sedmihůrce v lijáku, s pětikilem na každé noze. Honza Tančín mi posílal smajlíky a srdíčka, že se mi to bude líbit, abych to nevzdával. Honzo, moc díky, ale nelíbilo se mi to.
Moc chci ovšem poděkovat týmu pořadatelů, že zveřejnili můj loňský článek: "Jak se jede Krušnoton s rakovinou" a velmi mě na startu potěšilo, že jsem se setkal s těmi, kteří ho četli. Reakce byly různé, ale každý mě povzbuzoval a všichni mi přáli dojet bez defektu a bez nehod. Všem touto cestou chci poděkovat; potřeboval jsem to slyšet, abych později nevzdal. Jak už jsem naznačil jediným mým letošním cílem, bylo vůbec dojet a musím napsat, že bylo několik situací, kdy jsem brečel bolestí a měl obrovskou chuť závod vzdát.
Předpověď počasí dva dny před závodem hlásila něco o 24°C, o možnosti lehkých krátkých přeháněk, o větru 2m/sec. a tak. Realita na trati byla úplně jiná: celou cestu na Sedmihůrky nás provázela prudká bouřka, lilo jako z konve což pro mě znamenalo jízdu s přestávkami více než hodinu v lijáku v proudech vody valících se po silnici. Doma se mi ta předpověď pro Teplice nezdála a tak jsem se podíval na Cínovec. V téhle předpovědi byla bouřka, hodinu až dvě vydatného deště, vítr 16m/sec, 11*C. Doporučuji příště jezdce upozornit na předpověď pro Cínovec i kvůli podcenění vybavení na trať.
Jak už jsem naznačil, měl jsem problém s obtížností výstupu na Cínovec. Po vyčerpání ze stoupání na Sedmihůrky jsem další stoupák nedával! Píšu vám, kdo byste podlehli tvrzení, že „krátkou“ ujede každý; nenechte se zmýlit, je to Krušnoton, trať se s nikým nemazlí a kouše... Kdo chce dojet, potřebuje dobrou silničku, obstojnou kondici, najeto dostatek tréninkových kilometrů, mít promyšlenou strategií, vyzkoušené stravování a pití na delších tratích, umět jezdit v háku atd.
Stoupání na Sedmihůrky jsem jel s Vaškem a se sběrákem za zadnicí (to vyvolávalo další negativní pocity). Vašek za Cínovcem na cca čtyřicátém kilometru vzdal. Bylo velké pokušení vzdát to s ním. Několikrát nám sběrák nabízel, že nás naloží, když viděl, jak trpíme.
Když jsme se vyškrabali s přestávkami na Cínovec, opřel se do nás čerstvý protivítr. Stáli jsme tam s Vaškem na jednom z vršků v ostrém a studenem větru, drkotali zuby a dohadovali se, co dál. Byli jsme oba prokřehlí, já měl nohy zkroucené v křeči, mokré sedlo, mokro na zádech, za krkem, v přilbě i v tretrách, nacucané omotávky v dlaních klouzaly a čvachtaly a bufet nikde, což jsem nečekal. Sběrák nám tvrdil, že jsme ještě v limitu, takže na ty nejslabší, kteří bufet potřebují nejvíc se jaksi zapomnělo...
Vašek se mě zeptal, kolik kilometrů ještě zbývá. Mrknul jsem na komputer a sdělil, že 73. Řekl mi, že to vzdává a vrátil se do Teplic nejkratší cestou. Já jsem si řekl, že nesmím zklamat, že konečně hůř už být nemůže a vydal jsem se do boje se sebou a s dalšími kilometry.
Druhou ze tří krizí jsem utrpěl na Flájích, když jsem vyčerpaný po paměti z loňska vyhlížel bufet (zapomněl jsem na změnu) a místo toho tam byl na vozovce jen vzkaz, že je bufet o 8 km dál.
Z Klínů dolů do Litvínova jsem fičel, že jsem předjížděl osobní auta. Těch pár kilometrů jsem si opravdu užil. Už kvůli nim stálo za to jet dál. Jsem sice dědek, ale je to krásný pocit, naklopit a řezat na hraně zatáčku, to se nebojím; mám cit a zkušenost pro dobrou stopu.
Třetí krizi rozebírat nebudu. Přišla někde u Duchcova prostě laktát zase zabodoval. Asi vím, proč mě ty křeče tak trápily, při tréninkových jízdách mě nebraly, ale myslím jsem něco pokazil obsahem bidonů, chtělo to čistý jonťák a ne moje kombinace, které jsem na dlouhou trať neměl vyzkoušené. Ostatně do Krupky mi to celkem fungovalo, až pak jsem přišel „o nohy“.
Co chci pochválit, to je nový závěr závodu. Posledních třicet kilometrů v lehce zvlněném terénu s dobrým povrchem a minimálním provozem. Konečně jsem se vyšlapal z laktátů. Znepokojovalo mě tam jen cvakání někde u přehazovačky a až doma jsem zjistil, že to byl částečně rozpojený řetěz. Ještě, že jsem neměl v nohách sílu, přetrhl bych ho.
Dost jsem se lekl, když nás regulovčík s veselým pokřikem poslal do posledního krpálu: "žádná rovinka do Teplic - šup do kopečka". Dostal jsem strach, že zase půjdu pěšky, zvlášť když mě hned zkraje předjela holka (nic ve zlém), zjišťuji kupodivu že žádná křeč a že stoupání sice pomalu, ale jinak celkem zvládám.
Když teď nad celým závodem přemýšlím, kolik lidí, kolik práce, kolik policistů a dobrovolníků se na celém závodu podílelo. Kolik materiálu, jaká organizace a co všechno se musí zařídit, vyjednat připravit, dát na své místo… Honzo, klobouk dolů před tím, jakých obětí jsou pořadatelé schopni, aby všechno fungovalo. Všem chci poděkovat, všem přeji hodně zdraví a chuti do přípravy dalšího jubilejního ročníku.
Při odbočení do cílového prostoru v Rigrovce stoji regulovčík- kluk z Koloshopu, se kterým jsem se před startem seznámil, a vítá mě pokřikem: „Dojel jsi, dokázals to!“ a nastavuje ruku k plácnutí. O kousek dál vidím mezi fandícími manželku, která mě povzbuzuje. Jen co si vyzvednu večeři, slyším jedno z vyhlášení vítězů, kdy na nejvyšším stupni stoji moje kamarádka. To jsou chvíle, pro které člověk zapomíná na předchozí bolest a vrací se nejen na Krušnoton, ale i do jiných do závodů, které nás stojí tolik sil, spousty tréninku, investic do kola, vybavení a nevím čeho.
Prostě příští rok na startu nesmím chybět, i když si v krizích člověk říká. „…už nikdy“. Sáhl jsem si letos hluboko do rezerv a pár dní to ještě bolelo, ale příště, i když léčba určitě zase „pokročí“, nejspíš do toho půjdu zase!
Tak ahoj Vašku, Honzo, Jardo, Šárko a všichni další, jak jinak než za rok NA JUBILEJNÍM DESÁTÉM STARTU KRUŠNOTONU !!
