Kde jsou ty časy, kdy jsem na váze vídal na prvním místě šestku! Teď mohu být rád, že tam nejsou dvě sedmičky za sebou. A tak si už pár let říkám, že ta 9hodinová hranice, kterou jsem si kdysi vytyčil jako cíl na dlouhé trase (248km), je čím dál větší utopií. Na co se mohu letos spolehnout? Na zkušenosti, kolo a Tancellarovu klasikářskou školu v červnu ve Skotsku. Také zkouším mocnou hydrataci, týden předem dávám aspoň 4 litry tekutin denně.
V pátek vyjíždím odpoledne, a přes CB je tradiční kolona. Nakonec objíždím půl města a valím na Lomnici a Veselí. Další kolona pak v Praze, ale dobrý, do Teplic dojíždím in time. Celou cestu chčije, ale zítra by nemělo. Na prezentaci mnoho známých tváří, včetně hlavního bosse celého závodu Tancellary, u něhož budu již poněkolikáté nocovat. Odprezentuju také kolegu Martina Klouba, ten dojede až ráno (ze služby!). Ještě osvědčená večeře v pizzerii a přesouvám se o kousek vedle k Tančinům. Honza doráží kousek za mnou, má toho jako ředitel celého závodu taky dost a dáváme, ještě s jeho ženou Peťou, svorně prcka slivky na ten velký zítřek. Po jedenácté do pelechu, myslím na Martina, zda ještě někoho nesešívá (ráno hlásí, že opravdu operovali do jedenácti).
Vstávačka, snídaně a nachystat vše potřebné. Už to není takový stres, člověk ví, co a kde ho čeká. S Martinem na startu odhadujeme své šance, já si dal do Garmina loňský výkon jako virtuálního soupeře. Moc dobře vím, že stačí jen neválet se tolik na bufetech a devítihodinová meta může být docela blízko. Chacha, to se lehce řekne, ale jeden nesmí dojet na ten bufet úplně vyřízenej! Tudíž se upínám k myšlence, že se musím na začátku vykašlat na čelní skupiny a spíše se snažit vydržet konstantní tempo. V prostoru startu ještě potkávám Dejva, snad je to naposledy :-) (bude řídit sběrný vůz). Tak, jdeme na to, výstřel, Vangelis a zapnout Garmina. Show začíná.
Jako obvykle se zadejchávám už na Doubravce, což jsou prakticky ještě Teplice, ale dobrý, tady by bylo opravdu tristní odpadnout. Trasa se za Teplicemi motá trochu jinudy než vloni, ale zpět na obvyklou hlavní najíždíme ještě pod stoupáním na Fibich. Vítr fičí od západu, takže se docela jede a už jsou vidět i první nástupy. A tak se mi poprvé za ty roky stává, že na vrcholu nejsem s čelem. To ale nevadí, protože to zapadá do plánu, navíc ztráta na loňský mezičas je jen kolem minuty. Už od startu se mi chce na hajzl, tak si nechávám ujet skupinku a poté rychle stíhám tu další. V ní je Pavel Filípek, vloni dojel se mnou, toho se budu držet. Jede krátký-krátký, zimy se nebojí, že prej bude závodit. Mně je v dlouhých-dlouhých akorát, jen chvílema stahuju rukávky.
A jsou tu Neznabohy, již vážnější akce. Prvně to jedu celkem v klidu a s Pavlem se vykecáváme. No vida, hned to jinak chutná. Ve sjezdu do Jílového orážíme a pak už hurá na Sněžník. S Pavlem se rychle proséváme na konec skupiny, za námi už je jen funící Holanďanka. No jestli tady jede hranu, co bude dělat o 100km dál? Kopec dobře známe, konec je pozvolnější a najíždím si dopředu, abych mohl v klidu načepovat ionťák (jedu na 1 bidon). Ale i tak mi všeci odjíždí a na dlouhatánské rovině před Tisou mám tak 150m díru. Sakra, to je víc než jsem čekal, ale když to nesjedu tady, budu se mrskat na větru celou cestu pod Nakléřov. Naštěstí je mezi ještě jeden Němec, tož ho dojíždím a ukazuju, že teda jedeme šrot za nima. Dobrý, v Tisé je máme a pak ve sjezdu všem mizím. Ajajaj, nebyly to nakonec zbytečně vyplýtvané síly...?
No což, hlavně teď co nejvíc ušetřit, tak když už jsem vepředu lezu na čelo ještě v obci, kde tolik nefouká. A hned poté se tam cpou další, no tak dobře hoši, jen se větrejte! Fouká sice mírně, ale tady bych to nechtěl rvát sám nebo ve dvojici. Na Nakléřově se skupinka rozpadá, jedu stále poblíž Pavla a sleduju dva Němce ve žlutých dresech, jak nám mizí. Nahoře zase protivítr, tady už je nás málo a musí si každý svou špic odjet. Další síly šly tedy do hajzlu, ale bude dlouhý sjezd, kde mizím skoro všem. Na rovince na hlavní nás pak těžce sjíždí zbytek skupiny. Ano, ve sjezdu se vyhrát nedá, ale ztratit rozhodně jo. Jsem rád, že se mne tenhle handicap už pár let netýká.
Tak, Komárka a pak zlomové body. V kopci poodjíždím Pavlovi, ale jedu tak nějak stejně jako někteří ostatní. V prudkých pasážích ze sedla krásně stojím v pedálech, žádné hrbení, žádná únava. Fakt mě to baví. Nahoře se těsně před odbočkou do protivětru formuje skupinka, vyžírám si čelo na otevřené planině. Ale jinak dobrý, spolupráce výborná, na Cínovec jsme neshořeli. Na bufetu močím, ultrarychle žeru jednu palačinku a chleba s pomazánkou beru do kapsičky. Další součást plánu: kašlu na aero pozici ve sjezdu, radši se v klesání do Dubí v klidu nažrat. Dole v Dubí v protisměru stoupají k Sedmihůrské cestě jezdci z krátké trasy, koho z nich asi ještě potkám?
Odporný přejezd po hlavní do Hrobu mne už mnohokráte popravil, jedu tedy spíše v klidu a nijak mne nerozhází ani to, že se mi ti dva žlutí Němci (kterým jsem se na bufetu zase trochu přiblížil) a jeden modrý borec vzdalují. Hlavně se v tom protivětru neutavit! Jedu celé sám, vzadu nikdo. Další zlomový bod, Mikulov/Nové Město, startuju v celkem přijatelném tempu. Ale podle Garmina mám ztrátu na loňsko jen asi 4 minuty, a to jsem tady začal hořet! Letos zatím tempo slušné, navíc zrychluji a žlutě svítící Němci mne přitahují jak magnet. Už poněkolikáté mne předjíždí dodávka s nápisem Fuckero, která doprovází toho modrého borce, který ve stínu není moc vidět a najednou se zjeví kousek přede mnou. Zázrak, já v Mikulově předjel soupeře! No, je to sice už trochu šedivec, ale i ti jsou nebezpeční. A nahoře mám i ty dva Němce; to se kurevsky hodí, protože sólojízda po hřebeni na Fláje by byla odporná.
A tu najednou, předjíždí nás auto s cedulkou "Krátká trasa" Jejej, to by byla krása se jich chytit! Ale jsou to ti největší borci, Ježek, Svoboda apod. Ještě z prdele povídám těm Němcům, že to jako zkusíme a už nás míjí chvost skupiny. Vzpomínám na rok asi 2012, kdy jsem přesně tady, v tehdy vrcholné formě, s Jirusem a Kolíkáčem taky hákoval čelo krátké. V mírném stoupání mne míjí poslední borec, a tu najednou bleskne něco hlavou a nohy téměř samy zapnou turbo - tyvole jsem tam! A stačím, a stačím i za zatáčkou, kde se notně navýšilo tempo! Tak toto kdybych uvisel až na Fláje, to by byla veliká paráda! Hlavně nepíchnout, jako v tom 2012. To, co bylo načato ve zlomku sekundy, dotahuji do konce. Na bufetu jsem o minutu dříve než vloni, a protože to beru opravdu na rychlovku, je můj náskok na loňský rok hnedle k 5 minutám. Ještě hlásím svému iontodárci "Tak za hodinu a půl!", aniž bych o tom nějak přemýšlel (vloni čas okruhu 1.40). Cestou pod hráz stihnu tak tak sežvejkat chleba.
Zpátky nahoru k hrázi jedu slušné tempo, musí se tu objevit zase nějaká skupinka z krátké, a trochu se svézt není nikdy na škodu. A sakra, jsou kousek za mnou; z Krušnomana dobře vím, že za hrází je asi kilák dva po rovině, tam bych mohl aspoň drobet pošetřit. Chytám se zcela bez potíží, i když mi ještě před chvílí pod hrází lehce tahalo v levém stehně. Ale co to? Rychlí hoši mi neodjíždí ani v kopci, to vypadá hodně dobře! V těch vlnách před Klíny mi už nepláchnou! Trochu euforie mi dodá i to, že odpadají asi dva z krátké, ale já, já tam furt jsem! Sjezd z Klínů je prakticky suchý, ale hoši to moc nedávají a jsou tam hnedle díry. Lepím první, druhou, pak už se mi to nedaří a jedu s třemi borci. Dole na kruháči však chlapci, asi nervní z toho jak jim to ujelo, řežou kruháč vlevo, a protože je jeden z nich zrovna za mnou, raději to tam švihnu taky, aby mě nesejmul. Trochu mě to rozhodí, a tak se kolem mne prosmýkl a byli fuč. Což o to, fouká do zad, ale mohlo to být ještě dobré svezení. Další trojička mě dojíždí asi po kilometru, tak jim kousek potáhnu, pak se svezu a oni odbočují již směrem k cíli.
Poslední kopec z tzv. svaté pětice jest Dlouhá louka. Ještě nikdy jsem jí nevyjel v tempu, asi dvakrát jsem tu dokonce musel zastavit pro naprosté vyčerpání. Jsem moc zvědav na letošní výkon, protože zatím tedy nohy přímo zázračně drží. Na kole mám kazetu 11-25, trochu s obavami jsem nechal doma 12-27, snad mi ty dva zuby nebudou chybět. Ale kdež - nohy točí krásně, sice se furt ohlížím, ale za mnou je pusto. Zato před sebou vidím pár barevných teček a nakonec je všechny dávám. Jednou z posledních je Pavel "Indián" Kuda, který u kostela téměř stojí - jejej, tohle, zvlášť tady, kurevsky dobře znám! Ale letos se mne to netýká a hřebenový tranzit k Flájím č.2 jedu svižně se dvěma Němcema. U bufetu kašlu na honění času, a snímač hodlám projet až po zastávce, abych se pak nemusel vracet. A to byla možná chyba, protože jsem těch 41km zajel za 1.25, což byl 9.čas a jen 63s mě dělilo od 3.místa na tomto vnořeném okruhu zvaném Giro Lanutti.
Ale tohle všechno zatím nevím, a s trochou lítosti pozoruju, jak se kolem prohnalo čelo střední trasy. Tak snad pojede nějaká další skupinka. Cestou míjím již spíše pomalejší jezdce z krátké a střední (ti jedou teprve okruh), takže v podstatě sólíčko. Takto to trvá až do Lomu, kde s úlevou zatáčím doprava směrem ke Středohoří. Velikánská klika, že tu fouká do zad, ale stejně je to těžký úsek. Dvojičku ze střední před Želenicemi nechytám, a když se pod Choučí objeví skupinka větší, vydržím jen chvíli. A tu vidím, že se mi s ní na záda přivezl Kapr z Vinohradských Šlapek. To by byl dobrý spolujezdec do závěru, ale trochu se bojím, že bude nad moje síly. Se skupinkou se drží o něco déle, ale za chvíli vidím jeho oranžový dres již s dírou na skupinu. V Mirošovicích na bufetu u Nestlerů stavím tentokráte jen na chvíli (Pepča je prý kdesi na ME v bajcích), čímž opět narůstá můj náskok na loňský čas, kdy jsem tu ztratil asi 10 minut.
Ale ještě čeká zdánlivě nevelké Středohoří s Lukovem a Milešovem, které jsou v této fázi pravým peklem. Chvíli jedu s někým z Koloshopu ze střední, do kopce je trochu rychlejší, ale z kopce mu mizím. Tam také dojíždím konečně Kapra, ale do kopce (posledního!!!) zůstává vzadu a já jedu zase s Koloshopákem (podle času asi Karel Stodůlka?). Ve sjezdu přes Kostomlaty se nás sjíždí asi 7, z toho je nás 5 z dlouhé; jedním z nich je Kapr, který se zázračně dotáhl zpět. Kurňa, já bych chtěl v jeho věku taky tak jezdit! Trochu zvláštně jede Němec, který furt nastupuje a zase zalézá. Bohužel čelo na mne vyšlo před ministoupáním v Zabrušanech, kde vzápětí odpadám. Ale fakt na skupinku už totálně kašlu, bo absolutní cíl, jet to pod 9 hodin, je extrémně blízko.
A tak, 12.8.2017 v 15.55, projíždím v naprosté euforii cílem, s rukama nad hlavou a s vysněným časem 8.55. A to ještě posléze dohledávám svůj beze vší skromnosti TOP výkon na Giro Lanutti! Hoši, kdož jste se mnou jeli, díky za vaše tempo! Pavel Filípek dojíždí asi za 40 minut celkem prošitej, Martina Klouba nacházím o něco později - taktéž splnil svůj cíl, je pod 10 hodin (9.52) a 8. v kategorii. Kluci ze Šlapek opět nedostižní, ačkoliv Kolíkáčových 8.41 se zdá být blízko; ale ten, kdo něco takového jel, jistě potvrdí, že zajet o 15min méně v takovém profilu, když nebyla žádná krize, je mamutí rozdíl...
Ne, tohle mne letos netankuje ani náhodou. V roce, kdy jsem tlustý jako prasátko, nejezdil jsem žádné extra hory, nezkouším se během tréninku víc zmáčknout a vůbec nemám pocit formy, zcela překvapivě prolamuji vysněnou hranici 9 hodin a zajíždím svůj top výkon na Krušnotonu. A historicky už zůstává jen nedostižný Král Šumavy 2013, kde jsem s průměrem lehce pod 32km/h dojel s nejvytuněnějšíma Šlapkama až skoro do cíle, popř. ještě slavná etapa přes Madlénu, Glandon a Galibier na Četnické. To jsem zvědav, jestli se k obdobným výkonům ještě vůbec někdy přiblížím.
Had
