Víkend 12.-13. srpna mám už od začátku roku v kalendáři označený obrázkem želvičky šplhající na kopec. V kanceláři moji malůvku samozřejmě nikdo nechápe, mně ale už od pondělka zdobila pracovní stůl. Velkým fialovým vykřičníkem mám označený i den, do kterého se musím rozhodnout, kterou trasu pojedu. Od začátku srpna pečlivě studuji startovní listiny jednotlivých tratí – kde bude nejmenší konkurence? Krátkou trasu už jsem jela třikrát, navíc nesnáším růžovou barvu a je tam přihlášeno nejvíce žen. Na střední budou kvůli UAC asi samé turboženy... A dlouhou? Tu nemám šanci stihnout v limitu. Nebo že by...? Jednoho krásného dne asi týden před Krušnotonem jsem ukecala přítele, aby mě odvezl »kamkoliv na trasu 250ky«. Stalo se. Byla jsem vysazena v osm ráno uprostřed polí kousek od Milešova – byl to bod závodu nejbližší k Praze. Trasu loňské 250ky v Garminu, mapu nastudovanou, stejně jsem si ale nebyla jistá, jestli jedu po trase. V tuhle chvíli to ale bylo jedno, jela jsem přece nanečisto. Když vtom na mě ze silnice zazářila povědomá dvoubarevná šipka...
No ne, ony už jsou dokonce připravené šipky? Tak to je pecka! Nebo to jsou ty loňské? A není to vlastně jedno? Hlavně že jsou... Přijedu na křižovatku v Modlanech a první problém je na světě – šipky vedou jinam než moje trasa v Garminu! Věřím Garminu, po chvíli vjedu do oraniště, objedu bagr a válec a začínám chápat, proč ty šipky vedly jinam. Naštěstí jsem se s oranžovými šipkami opět brzy shledala. Chlumec, památník bitvy u Chlumce. Hm, sice to není ten, kde zahnali sedláky do rybníka, ale asi je to znamení, jak dopadnu, pokud pojedu 250ku. Asi jako Napoleon tady. Kopec střídal kopec, průměrná rychlost oscilovala někde mezi 19 a 21 km/h. Tohle nevypadá dobře. Ale jedu, třeba to ještě doženu a do limitu se vejdu. Nevejdu. Přijíždím na Klíny a »těším« se na rozbitý tankodrom ve sjezdu. K mému údivu už tam není. Radost z úplně nového asfaltu střídá zklamání – vždyť to klouže jako kráva! Se staženým zadkem sjedu do Litvínova a mám jasno – Giro Lannutti si cvičně objíždět nebudu. Aspoň mi kopec na Dlouhou Louku zůstane utajen až do Krušnotonu, nějaké překvapení si přece nechat musím, ne? Testovací jízdu jsem tedy o onen okruh zkrátila a sklesle zamířila po oranžových šipkách směrem k Milešovu... Dojela jsem do něj s průměrem 19,5 km/h – verdikt byl tedy jasný, 250ku do limitu nedám. Ale 180ku bych mohla... Na poslední chvíli posílám startovné a začínám pečlivě sledovat předpověď počasí na sobotu... V kategorii »juniorek« jsme na střední trať přihlášené čtyři. Třeba by jednu mohla nepříznivá předpověď počasí odradit... Nebo by některá mohla třeba přetrhnout brzdové lanko jako já, když jsem jela Krušnoton poprvé... Poprvé pociťuji jistou šanci na bednu ;-)
Nastal den D. Ze sna mě jako vždy probudí píseň Amazing z obrovských úst Stevena Tylera a já si v duchu říkám: „Tenhle den prostě bude »amazing« a nenechám si ho ničím zkazit.“ Je osm hodin a já si vzpomenu na ty chudáky, kteří už jsou hodinu na trati. Noční cyklistika má sice své kouzlo, ale já jim nezávidím. V Praze drobně mrholí a já definitivně přestávám litovat, že jsem vzdala 250ku. Přijíždí přítel, nasedáme do auta a razíme směr Teplice. Začínám být nervózní. Do Teplic přijíždíme kolem půl desáté, času je málo. Tak akorát na nasazení zelených startovních čísel na kolo. A sakra, ono je to jinak než loni? Co mám kam dát? Pomóóóc! Nakonec se zadařilo – všechno nakřivo, ale hlavně že to drží. Teď už honem na start!
Pět minut do startu. Mé běžně mrtvolné tepy jsou na 100 bpm. Začíná poprchávat. Jen to ne... Jedééém! Prvních pár desítek kilometrů v balíku vypadalo až podezřele snadno, vždyť to jelo úplně samo... Průměr 27 km/h – to bych si nechala líbit. Jenže přišla Krupka a »můj« balík zahnul doleva, všichni měli růžové ocásky... Osaměle a odevzdaně se začínám hrabat na Komáří Vížku. To jsem se osamostatnila trochu brzy... Vyčerpaná se doplazím na vrchol kopce a vžum, vžum, vžum, vžum! Proletí kolem mě jeden z nejrychlejších balíků 110ky. Taková chvíle člověka velmi povzbudí... Rezignovaně se plazím dál na Cínovec a dojíždím skupinku podobných zoufalců. Hurá, mám nový balík!
Náš nový balík byl ovšem poněkud nesourodý. I přes svou ne zrovna muší váhu jsem svým novým souputníkům v kopci nechtěně ujela, což mi velmi brzy vrátili ve sjezdu – jsem posera. Místo abych využila své hmotnosti a svištěla jak raketa, využila jsem své síly k drcení brzdových pák. Ve sjezdu z Cínovce jsem navíc brutálně vymrzla a tepy mi klesly na 58. Všichni čtyři souputníci mě postupně předjeli a kousek za Dubím byl náš »balík« opět pohromadě. Následovalo stoupání přes Mikulov a náš slavný »balík« se začal rozpadat. Asi po kilometru jsem konečně přestala mít husí kůži a mé tepy se dostaly na »závodních« 130. Dojela jsem kluka na strašné plečce, drželi jsme podobné tempo a zvolili jsme stejnou strategii, jako když jedeme s kamarádkou na zmrzlinu – každý náročný kopec je nejlepší prokecat! A světe, div se, ono to fakt fungovalo. Probrali jsme všechno od kol až po práci, cestou popředjížděli pár osamělých zoufalců a Mikulov byl najednou za námi...
Objevila se první šipka na Fláje. Mně se vybavil drobný průšvih z minulého roku. Jen dva měsíce před Krušnotonem 2016 jsem se totiž vymlátila na retardéru. A když jsem přijela ke kontrolní brance na Flájích, byla v ní na zemi »nějaká překážka«. Vzpomněla jsem si na svůj karambol a branku s kobercem jsem raději objela. Výsledkem byl nezměřený mezičas... Letos už jsem se poučila a brankou projela. Občerstvená jsem byla ještě z Cínovce, navíc jsem věděla, že se sem po 41 kilometrech vrátím, tak jsem ani nestavěla. Mou další starostí byl sjezd z Klínů – klouzavý asfalt už se naštěstí trochu usadil, ani tak jsem z jízdy po ultrahladké silnici neměla úplně dobrý pocit. A přišlo déjà-vu: vžum, vžum, vžum, vžum! Prosvištěla kolem mě banda šlachovitých chrtů ve sparťanských dresech, která už v rámci okruhu Giro Lannutti jela úsek podruhé! Nejspíš čelo závodu... Tvářila jsem se neviditelně. Myšlenka pokusit se chytit do háku mě opustila stejně rychle jako oni. Do Litvínova jsem přijela pomalu, ale v celku. Přiblížil se zlatý hřeb závodu – jediný úsek, který jsem dosud neměla projetý: kopec přes Dlouhou Louku. Pozvolné stoupání lesem, přede mnou opět jeden z mých oblíbených souputníků. Netrvalo dlouho a bylo nás zase všech pět pohromadě. A netrvalo dlouho a opět jsme jeli každý sám. A netrvalo dlouho a pozvolné stoupání se změnilo v kopec jako kráva. Těsně pod vrcholem dojíždím chlapíka, který cosi haleká k opodál stojícímu autu. Zní mi to jako: „Najdi mi vestu, ty čubko!“ V duchu si říkám, co je to za nevděčného hulváta, že obsluhu doprovodného vozidla oslovuje takto. Celý následný sjezd přemýšlím, co ten pán asi mohl na svou (nejspíš) partnerku volat ve skutečnosti – že by něco jako Mišutko či Mišulko? To už se nikdy nedovím, mohu jen doufat, že jsem opravdu slyšela špatně.
Po chvíli se opět přibližuji k flájské přehradě a své »oblíbené« brance. Nastává dilema: občerstvovací stanice je před brankou, ale přece si nebudu kazit čas okruhu Giro Lannutti žraním palačinek. Napřed jsem tedy projela brankou a pak jsem se venkem vrátila ke stánku s palačinkami. Kontrolní práh jsem tedy nakonec pro jistotu projela ještě jednou. Jestli někde mají moje data o průjezdu tímhle kontrolním bodem, musejí mě mít za cvoka – loni jsem ji neprojela ani jednou, letos pro jistotu dvakrát... Nafutruju do sebe pár palačinek a opět se přiblíží část mých souputníků. Jednoho z nich slyším poprvé promluvit – německy...
Začíná mi být opět zima. Tílko asi nebyla nejlepší volba. Aspoň mám motivaci máknout, abych se brzo mohla zabalit do mikiny. Navíc je trochu depresivní projíždět na kole místo svého oblíbeného Polabí místy, kde jsou šipky na skiareály. Plazím se od přehrady na kopec, když vtom dojedu autobus. To si ze mě dělá prdel? Vážně mě na závodě bude brzdit autobus? Pokusím se ho předjet, po do té doby vylidněné silnici zrovna jelo v protisměru auto. Potupně zalejzám zpátky za autobus. Na rovince na to pan řidič konečně trochu šlápnul, abych zjistila, že ho brzdil nějaký strejda s krosnou na zádech na trekovém kole. Naštvaně předjíždím strejdu, abych v příští zatáčce opět dojela autobus. V mém neoblíbeném sjezdu z Klínů už mě ale nebrzdil, zmizel v dálce, jemu to asi neklouzalo. Strejda s krosnou mě naštěstí nedojel. V Litvínově se mi ulevilo, přežila jsem oba sjezdy z Klínů. Teď už jen přežít Lukov... Na ten jsem naštěstí dostala šanci nabrat síly na poslední občerstvovací stanici. Po pár palačinkách mám najednou pocit, že mám spoustu síly. Konečně jsem se rozjela. Konečně cítím formu. Trochu pozdě. Ale proč to nerozjet aspoň na posledních pár kilometrech? Předjíždím jednoho ze svých někdejších souputníků, zase se za mě neháknul, asi chtěl být raději o samotě a nerušeně rozjímat. S vidinou toho, že mě čeká poslední kopec, jsem se do toho pořádně opřela – a to až takovým způsobem, že mi ruka umaštěná od palačinek sklouzla z řídítek a já jsem si o představec narazila hrudní kost. Bolí to jako kráva, ale jedu dál. Hlavně že jsem nespadla. U odbočky z Milešova na mě regulovčík volá: „Doleva! Na malou placku!“ Malá placka? Něco takového mělo být na trati? Odbočím ostře doleva a vyhlížím šipky na Malou placku. Taky jsem si blbka mohla před tou ostrou zatáčkou do kopce podřadit... Začínám chápat, co ten pán myslel malou plackou... No teď už ji tam dávat nebudu, na »velkou placku« jsem se vydrápala nahoru, tenhle kopec kupodivu ani nekousal. Následoval zasloužený odpočinek v podobě nekonečného sjezdu. Pak už jen asi dvě drobné terénní nerovnosti a hurá do cíle! Do závěrečného sprintu dám všechno. Proletím bránou a nikdo si mě ani nevšiml. V předchozích letech se ke mně aspoň seběhli členové organizačního týmu, aby ze mě oškubali čipy. Letos jsem si v cíli připadala taková opuštěná, jako bych vlastně cílem vůbec neprojela. Nečekala jsem dav skandující moje jméno, spíš někoho, kdo by mi potvrdil, že je vše v pořádku a že nic z těch věcí, co jsem si měla nandat na kolo, nemám nikde odevzdávat nebo se někde hlásit. Za chvíli mi pípnul mobil – že by mi psal přítel, kde na mě čeká se špagetami? Kdepak, to mi asi minutu po dojetí přišla informace o času jízdy a pořadí v kategorii. Cože? Čtvrtá? To jde... Jo aha, my jsme vlastně jely čtyři... Aspoň že pár žen ze starší kategorie za mnou zůstalo! A nakonec i tři z mých čtyř souputníků...
Poučení pro příště? Nevyměknout! Sice nejsem ranní ptáče a v sedm hodin mívám běžně půlnoc, ale jednou za rok bych asi mohla zvládnout vstát tak brzo, abych v tu nekřesťanskou hodinu mohla stát třeba už i s otevřenýma očima na startu! Oranžový ocásek ve své sbírce ještě nemám...
